Posmrtně vydaná básnická sbírka připomíná osobnost Tomáše Mazáče

Ilustrační foto
Autor: Český rozhlas

Můj sen o růži z hlediska vzpomínky

Za světla slepé sovy

poslední zůstalé řeholnice

v Růži nebeské

Jinak ticho

Jen v rajské zahradě stále stojí

Jindřich Svoboda

který celý život vázal knížky

a třesa se lednovým chladem

recituje zpaměti onu Skácelovu báseň

„Na celém světě není tolik ticha

jako když sněží v Dolních Kounicích…“

V této posmrtně vydané sbírce Tomáše Mazáče čteme hned na začátku místní určení DOLNÍ KOUNICE 2002–2014. Jistě si někteří z vás upamatují na jeho hřmotnější postavu a naopak citlivé až poetické projevy. Budou to už 3 roky, co 22. 2. v Brně zesnul.
Titul vyšel ve vzorné edici přátel, to i D.K. básníků Zdeňka Volfa z Tuřan, Petra Čermáčka (kdysi se četl v Rosa coeli) a Tomáše Lotockého (ten zase měl skvělý autorský večer ve zdejší knihovně díky pochopení p. Zdeny Střechové).

Výtvarný doprovod Petra Veselého (ten se podílel na výtvarných akcích Zpřítomnění) je souznějící a jazykové korektury učinil další výrazný básník Vít Slíva, laureát kdečeho – včetně Magnesie Litery.

Vydáno v koedici nakladatelství Weles (založeno na severu ve Vendryni u Čes. Těšína či třeba Třanovic (tam zase hráli na jednom z prvních ročníků Kouničáci Adolf Morgenstern band, naváděl je z Těšína jakýsi P.S. , etc. atd.)

Druhá část nese jméno města ŠTERNBERK, a to 2015–2017. Co k tomu více říci, než že v tamní psychiatrické léčebně kdysi velel MUDr. Kytlica, manžel Pavly K. která je tolik spojována s P. Jakubem Demlem, a ten zase se stýkal s kounickými Braunerovými či profesorem Jindřichem Svobodou.

Kdo se do sbírky KDE KONČÍ TVÉ JMÉNO ZAČÍNÁ MOJE AMEN začte, nezalituje – vím.

Tomáš Mazáč, básník, publicista, bibliofil, člen sdružení Q. Narodil se 24. 10. 1962 v Zábřehu na Moravě, těžkým porodem. Po maturitě na holešovském gymnáziu vystudoval historii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1990–1994 působil v brněnské redakci deníku Lidová demokracie. V letech 1995–1997 a poté opět v rozmezí 2004–2006 vedl kulturní přílohu měsíčníku Kam v Brně…

Spolupracoval se Spolkem českých bibliofilů, s časopisy Akord a Proglas, uváděl vernisáže brněnských výtvarníků, o jejichž tvorbě psal eseje do revue Veronica (2006–2008).

V rozkročení mezi Žilinou a Brnem spoluzaložil soukromou bibliofilskou edici, v níž představil mimo jiné poezii Ladislava Soldána, Pavla Švandy či překlady z anglické moderní poezie Josefa Holíka Smutní hledači (1996), a pro Považskou galerii umění uspořádal monografie Vazby laskavých doteků: čtení o Jánu Vrtílkovi (1998) a Z priazne svätého Huberta: sochár a maliar Ladislav Berák (2004, spolu s Andikou Berákovou).

Po prvních verších tištěných v denících Rovnost, Svoboda… vydal postupně básnické bibliofilie Vzdálená setkání (1992) a Básně (1995), básnické sbírky Bezmála noc (1996) a Jak chutná sova (2002) a prozaicko-poetický bedekr Bílá je dobrá aneb Návod k použití Brna (2008).

Roky před náhlou smrtí 22. 2. 2017 – na chodbě sociálního pronájmu v Brně-Medlánkách, po odeslání poslední textovky v 19. 2 – odrážejí obsahy slov: invalidní důchodce, externí vysokoškolský pedagog, bezdomovec, pacient PL Šternberk, člen Rytířstva Neposkvrněné.

Článek byl převzat z Dolnokounického zpravodaje se souhlasem vydavatele