Jan Procházka se konečně vrátil do Ivančic

Ilustrační foto
Autor: Antonín Moravec

Jan Procházka, spisovatel, se po 46 letech vrátil do Ivančic. Při slavnostním odhalení pamětní desky se v sobotu 23. září sešli příslušníci rodiny (sestra Lída, dcery Lenka a Iva, pravnučka Izabela), starosta Ivančic a občané jeho rodných Ivančic. V místním kině se v doprovodném programu promítaly jeho filmy Kočár do Vídně, Svatby pana Voka a pro pro studenty vyšších ročníků gymnázia bylo promítnuto Ucho, pro nižší ročníky Páni Kluci.

 U pamětní desky zleva autor návrhu Ing.arch. Jaroslav Klenovský,autorka sochařského provedení Irena Armutidisová a iniciátor celé
akce Ing. Antonín Moravec. Foto: Jiří Široký

To, že Jan Procházka to neměl za minulého režimu v Ivančicích jednoduché, je všeobecně známé. Patřím asi k těm málo Vančákům, kteří nejen vědí, kde hrob Jana Procházky je, ale byl i na jeho pohřbu. Podělím se s čtenáři o pár útržků z mých třicet let starých poznámek o této události.

   ... 20. února 1971 zemřel Jan Procházka – spisovatel český, ve věku 42 let. Když jsem se dozvěděl, že Jan Procházka zemřel, uvědomil jsem si, jak daleko pokročila normalizace. Uvědomil jsem si, že v těchto dobách temna jsou nám nejvíc potřební spisovatelé a umělci vůbec, aby nám dodávali víru a pevnou vůli, uvědomil jsem si, že právě v tomto okamžiku, kdy jsme Jana Procházku potřebovali, ho ztrácíme. Není to tak dávno, co jsme si – Vančáci – podali ruce ve Slovanském domě. Potkávali jsme se na filosofické a právnické fakultě, ve Sjezdovém paláci, ale zejména na naší škole. Oceňoval jsem jeho temperament, jeho touhu po lepším zítřku. Svým břitkým humorem si nás mladé ihned získal.

   Od té doby uplynulo osm měsíců, které trávil na nemocničním lůžku na Bulovce, kde mu významným pojítkem s vnějším světem byla maminka (nikdy na návštěvu nezapomněla přinést vodu ze studánky u Starohorské kapličky). Byl jsem při tom, když maminka Jana v nemocnici řekla, co by za to dala, kdyby byl nás Honza zdravej. Druhým pojítkem s vnějším světem mu byli přátelé ze Svazu spisovatelů, kteří strávili mnoho hodin u jeho nemocničního lůžka.

   Jan Procházka už není mezi námi. Zůstaly nám tu po něm jeho knihy, filmy, myšlenky a ideály. Zůstali tu jeho staří rodiče, zůstaly tu jeho dcery a zůstala tu jeho manželka. Mysleme nyní hlavně na ně.

 Pamětní deska, Foto: Bohumil Zimmermann

   Pohřeb se konal ve středu 24. 2. 1971 v 11 hodin dopoledne v Motole. Všední den a dopolední hodina pohřbu byly určeny tehdejšími mocnými, a navíc veřejnosti zatajeny. Bylo to v zájmu zabránit tomu, aby se z pohřbu nestala protirežimní demonstrace. Přesto Jana Procházku přišlo na poslední cestu doprovodit asi tisíc lidí.

Jak řekl Pavel Kohout nad rakví zesnulého: „Honzíku, máš nás tu teď všechny hezky okolo sebe. Své rodiče, své děti, své nejbližší, svého přátele spisovatele, své režiséry, herce i své diváky. Sešli se tu všichni tví přátelé i tví protivníci. Jsou tu i ti, kteří jsou tu jen v myšlenkách... Honzíku, byl jsi jedinečnou postavou našeho filmu, byl jsi jedinečným poetou, který právem patří na místo nejpřednější. Patřil jsi vždy nám všem víc, než jsi patřil sobě. Patřil jsi lidem této země. Při této příležitosti bych chtěl připomenout, že nejsme v této zemi hosty, ale že tu žijeme od nepaměti, že lento kousek zemi uprostřed Evropy patří pouze nám. Přišel jsi k nám z Moravy, ze země tvrdých chlapů. V tom jsi měl proti nám, které zrodila Praha, obrovskou výhodu. Patřil jsi lidem této země a tento lid ti uděluje titul, který není nějakou nálepkou, kterou udělují mocní, ale je titulem, který se prověřuje dějinami a který se uděluje třeba až po mnoha letech. Jan Procházka – spisovatel český. Znali jsme tě jako člověka, který chtěl hodně dokázat a opravdu toho hodně dokázal (30 scénářů, 10 knih) a to vše za posledních 15 let svého života. A právě to, že jsi dělal tolik, ti taky získalo odpůrce a nepřátele. Velikost poměřuje jen historie...“

 Odhalování pamětní desky v čele s rodinou Jana Procházky, Foto: Věra Jelínková

   Toto bylo několik úryvků z řeči, kterou pronesl Pavel Kohout za obec českých spisovatelů (jak jsem si odnesl tehdy ve své paměti domů). Pohřbu se kromě spisovatelů, režisérů a herců zúčastnili i pronásledovaní politici roku 1968: Josef Smrkovský o berlích, sužovaný v té době zhoubnou rakovinou kostní dřeně, František Vodsloň, František Kriegl. Tito pánové tu potřásli rukou, tam zase pan Dr. Kriegl významně mrknul na kolemjdoucí, jako by říkali: „Jsme ještě stále tady, přestože už mluvit nemůžeme!“

   Na rozloučenou zahráli Janu Procházkovi jeho oblíbené moravské písně „Zaleť sokol, bílý pták“ a úplně na závěr hymnu „Moravo, Moravo, Moravěnko milá“.

Po třiceti letech ke svým poznámkám dodávám, že na blízkém motokrosovém oválu jezdili na objednávku mocných po celou dobu obřadu reprezentanti Svazarmu, aby rušili pohřeb řevem motocyklů. I přes tento kravál zůstává vzpomínka stará třicet let živá.

   Na Jana Procházku jsem za minulého režimu často vzpomínal a myslím na něj i nyní, jaký by byl a jak asi činný po roce 1989.