Deník legionáře, část 6.: „Děláme kozy, kopem zákopy a sbíráme mrtvoly“

V minulém díle Deníku z první světové války končil voják a legionář Tomáš Holešovský své vyprávění o velikonočních svátcích roku 1915. Autentický přepis dosud nepublikovaného deníku tetčického rodáka den po dni provází čtenáře životem vojáka rakousko-uherské armády. Nekončící pochody a kopání zákopů čím dál častěji narušuje ruská ofenzíva a obětí na obou stranách přibývá. V dnešním díle čeká čtenáře napínavý popis nepřátelského útoku i nevyhnutelná válečná realita v podobě sbírání a pohřbívání padlých; vzpomínky našeho krajana, jenž si svůj deník zapisoval uprostřed bojů na východní frontě.

 

 

5. 4. 1915

Čištění výzbroje a různé vizity.

6. 4. 1915

Ve dne prázdno, na noc jdeme na zákopy.

7. 4. 1915

Cvičení.

8. 4. 1915

Je nás 18 vybráno pro noční práce na zákopech, ostatní dělají v lese.

9. 4. 1915

Ve dnech spíme po noční práci, na noc jdeme do zákopů, a když jsme přišli do zámku Kotlice u něhož děláváme, viděli jsme, že ho Rusové přes den hodně pošramotili. Hodili tam asi 30 granátů.

10. 4. 1915

Půjdem zase na noc. Dnes střílí Rusové na vesnici Motkovice.

11. 4. až 19. 4. 1915

Chodíme v noci drátovat okopy. Počasí špatné, vítr a déšť. Dnes jsem se sešel s Klímem stolařem a Urbanovským z Rosic.

20. 4. 1915

Zase práce v noci.

21. 4. 1915

Čištění a různé vizity. Slyšel jsem kukat kukačku, zdali pak si zvykne na ustavičnou střelbu, nebo se odstěhuje?

22. 4. 1915

Nic nového.

23. 4. 1915

Včera na noc šli místo nás k Nidě od 49. pluku a dostali od Moskalů (hanlivé označení pro Rusy, pozn. red.) na frak, měli několik raněných. Dnes odnášíme španělské kozy a zítra máme jít jinam.

24. 4. 1915

Jdeme přes Jendřejov po Varšavské silnici přes Mieřavu k Vodislavi a odtud přes Niegoslavice do vsi Třečkovic. Došli jsme tam o 4 hodinách odpoledne.

 

_{Pochod rakouských vojáků přes řeku Wisloku (Zdroj: Library of Congress, volné dílo).}

 

_{Pěší vojáci nosili modro-šedivou uniformu se stojacím límcem a výložkami v barvě příslušného pluku, okované boty, polní čapku s mosaznuou kokardou. Výstroj tvořil opasek a řemení z hnědé kůže, ve čtyřech sumkách se nacházelo 40 nábojů. Na zádech voják nesl tlumok z telecí kůže, ve kterém byla náhradní košile, náhradní sada spodního prádla, souprava stanu (celta, část tyče, kolíky), pár lehké obuvi, šátek, onuce, řemínky na kabát, kapesník, dva výstrojní řemínky, balíček první pomoci a 80 dalších nábojů do pušky. Nahoře na tlumoku byl upevněn stočený kabát, zavěšená polní lopatka a ešus s obalem. Nezbytnou součástí výzbroje byl bodák, zavěšený koženým pouzdrem na opasku a chlebník, ve kterém byla příborová sada, plná polní láhev a souprava na čištění pušky. (Zdroj: Wikipedie)}

 

25. 4. 1915

Prázdno.

26. 4. 1915

Děláme záložní zákopy, s námi dělá asi 400 civilních lidí většinou ženy a děti.

27. 4. 1915

V noci u Pinčova silná kanonáda. Kopem zákopy.

28. 4. až 1. 5. 1915

Zákopy. Povážlivě se nám sesychá menáž a chleba, míváme ho i na 4 dny.

2. 5. 1915

Prázdno, chytám ryby celý den.

3. 5. až 5. 5. 1915

Zákopy.

6. 5. 1915

Dopoledne zákopy, odpoledne jdeme do Rakova, kamž jsme došli o 9. hod. večer.

7. 5. až 10. 5. 1915

Neděláme nic, avšak jsme stále v pohotovosti a čekáme rozkaz.

11. 5. 1915

Ráno spěšný pochod do Motkovic a děláme se sapéry mosty přes Nidu, která zde tvoří mnoho ramen a bažiny. Když jsme tam přišli, byla již jedna setnina osmáků za řekou. Do 4 hod. odpoledne bylo všech 11 mostů tak opraveno, že se mohlo koňmo i vozmo na druhou stranu, a do večera jsme urovnali od granátů rozbitou silnici mezi mosty a pochovali 12 našich vojáků, kteří leželi na lukách již asi 4 měsíce a spíme v jedné zahradě. Motkovice jsou přes polovic rozstříleny a spáleny. Kubíček zde mluvil s Laděm Štanclovým.

 

Ladislav Štancl pocházel z Bohuslavic u Uherského Brodu, avšak bydlel v Rosicích. 21. května 1915 padl v Opatově do zajetí a stejně jako Tomáš Holešovský vstoupil do československých legií - konkrétně v Taškentu 24. 6. 1916.

12. 5. 1915

Dopoledne čekáme na rozkaz, odpoledne jdeme přes Nidu asi 8 km do vsi Staviany, kdež jsme přes noc.

13. 5. 1915

O 4. hod. vstáváme a jdeme směrem východním bez ustání do 11:30, sníme konzervu, jdeme do půl páté a spíme ve vesnici Solec. Přes den předhonili jsme mnoho našeho vojska, odpoledne jsme se dostali až k našim švarmliniím (v rakousko-uherské armádě znamenal termín Schwarmlinie bojové rozmístění střelecké či pěší jednotky v souvislé linii s určitými rozestupy mezi vojáky, pozn. red.) a zajali jsme dva ruské vojáky. Dnešní pochod byl hodně namáhavý.

14. 5. 1915

O 5. hod. vstáváme a jdeme přes Šidlov na východ do 11 hod. a došli jsme do městečka, kde dosud hořel most, který ráno Rusové zapálili. Hned jsme se chopili práce, a stavíme nový most, který do večera jest hotov. Včera a dnes jsem se sešel s Fukanem Martinem a Kejdovým Jeníkem. V noci přišla bouře a vyplavila nás ze zahrady, v níž jsme spali.

_{Orientační mapa cesty Tomáše Holešovského od 5. dubna 1915 do 15. května 1915. Mapový podklad: Google Maps. (Po kliknutí na obrázek si lze mapu přiblížit.)}

 

 

15. 5. 1915

O 5. hod. vstáváme a jdeme na východ do 8 hod., tam doděláváme most, který načali zákopníci od 8. pluku, načež jdeme do 3 hod., obědváme a nocujem.

16. 5. 1915

O 3. hod. vstáváme a jdeme po silnici k Opatovu, potom odbočíme napravo a čekáme v polích. Před námi za kopečkem se perou a my schovaní v příkopech a za mezemi dřímem. Odpoledne se bitva rozšířila a přiblížila a my schovaní čekali do tmy, načež jsme táhli po špatné cestě nazpět do 5 hodin ráno k Jvanisku. (Večer jsem viděl 12 požárů ve vesnicích při bojišti). Tam jsme lehli v plné výzbroji na pole a spali.

17. 5. 1915

Před polednem vstáváme a děla houkají zase na všech stranách. V poledne jdeme ještě asi 8 km zpátky, čekáme do 4 hod. a jdeme ještě asi 1 hod. a zůstáváme přes noc v polích u městečka, tuším, Ujazdu.

18. 5. 1915

V noci na nás trochu pršelo, o 3. hod. vstáváme a jdeme proti nepříteli asi 5 km ke 49. pluku, jemuž děláme rezervu. Ráno jsme měli obavu, jak skončí dnešní den, ale dopadlo to dobře. Nepřítel na nás nezaútočil, od devětačtyřicátníků jsme dostali oběd, kávu, víno ba i cigarety, a tak po 7 hladových dnech, v nichž jsem každodenně potahoval řemen o 1 dírku, byl zase jeden tučný.

19. 5. 1915

Ráno opevňujeme zákopy a kácíme před nimi les. Nepřítel, až na jednotlivé patroly, nám dává pokoj, zato směrem jihovýchodním nepřetržitě duní děla. Na večer se přihnala silná bouře a my řádně promokli.

20. 5. 1915

Práce jako včera a situace nezměněna, až na to, že jsme řádně hladoví. Dostáváme na dva dny tolik chleba, že ho sníme všechen hned, jak ho dostanem, menáže málo a to až večer.

21. 5. 1915

Ráno pohotovost, potom jdeme směrem k Sandomieru, kde zuří několikadenní bitva. Jdeme přes Vitovice a Hulanovice do vsi Pokřivianky u Klementova, která již jest v obvodu boje, který jest zuřivý nad všechno pomyšlení. Chvíli jsme v dědině a naše děla ukryta mezi staveními řvou, až omítka ze zdí padá, a my jsme téměř hluší. Ruské střely fičí přes nás a šrapnely pukají nad námi, zatímco my se „statečně” krčíme za stavení. Když se setmělo, vodí nás chvíli po strmých stráních za vesnici, kdež děláme švarmlinie a ležíme v žitě asi do 10 hod., zatímco nad námi bzučí olověné mouchy a železní ptáci bez ustání. Potom nás vedou zpátky dolů a žlebem více napravo ke Klementovu zase nahoru, kdež se do rána jakžtakž hledíme zakopat, ale jde nám to pomalu, neboť děláme vleže, kvůli těm mouchám, které bzučí bez ustání. Díky naší „opatrnosti” máme malé ztráty, ze známých jen Matulka z Příbrami jest lehce zraněn na ruce. Právě když jsme šli kolem naší baterie, prasklo jim jedno dělo, byl jsem vzdálen asi 30 kroků a viděl jsem, jak se na všechny strany rozlétl oheň, jestli to koho zabilo, nevím, běžel jsem rychle dále.

 

Tomášův přítel vojín František Matulka z Příbrami u Rosic vstoupil do legií v březnu 1918 a v roce 1920 se vrátil do vlasti.

22. 5. 1915

Začátek špatný. Ležíme v zákopě a všude kolem to duní, praská a bzučí, že Fukan, který jest vedle mne povídá, že jest jako v Jiříkově vidění. Raněných již dosti, ze známých však nikdo. O 9. hodině dopoledne nás vyměňují honvédi, my jdeme zpátky do vsi, dostáváme kávu a máme se vyspat, protože však jsme umístění asi 80 kroků před naši jednou baterii, která střílí jak divoká přímo přes nás, není ze spaní nic. Dopoledne zajali asi 800 Rusů, teď v poledne zase zůstalo z praporu naší pěchoty asi 30 zdravých mužů, ostatní mrtví, ranění a zajatí. Dopoledne nás vystřídali honvédi a v poledne byli rozbití, došlo tam až na bodáky a tak to jde stále. Odpoledne nosíme ostnaté kozy k bitevní čáře a v noci děláme na honem zákopy, do nichž hned lezou honvédi. Noc uplynula dosti klidně, ačkoliv jsme dělali docela blízko ruské linie, ale tím pětidenním nepřetržitým bojem byly obě strany již tak vyčerpané, že to dál nešlo. Doprovod k práci nám dělalo zoufalé volání raněných z blízkého lesíka mezi oběma liniemi.

23. 5. 1915

Ráno spíme asi 3 hod. a jdeme do lesa sbírat a pochovávat padlé. Zahrabali jsme dva naše důstojníky (jeden byl poručík Tomášek) a 10 našich vojáků, všichni od 8. pluku a dva ruské důstojníky s 12 ruskými vojáky. Z těch našich vojáků byl jeden z Ivančic (Hans) a jeden z Domášova (Elinger). Jako novinku máme k menáži turkyňový šrot vařený ve vodě.

24. 5. 1915

Ráno jdeme zase hrobařit za včerejší les do spálené vesnice, kdež jsme pochovali 3 naše osmáky, mezi nimi Hrdlička Stanislav z Ořechova a 20 ruských vojáků ke kříži u vesnice, a poněvadž jsme byli při naší práci obstřelováni, jdeme sbírat do lesa, kdež jsme pochovali zase 9 našich a 12 Rusů. Když jsme přišli domů, hlásí nám odchod do jiné vesnice, kamž ostatní naši již odešli, kdež teprve budem obědvat. (Děláme na více partií, jiná naše parta včera pochovala 43 vojáků.) Jest to práce nepříliš příjemná, neboť mrtvoly tam leží již několik dnů, jsou po většině od granátů neb šrapnelů rozbité, nabubřelé a šíří kolem sebe hrozný zápach.

Aby snad někdo nemyslel, že ty „posvátné” obřady konáme za zvuků vojenské hudby a církevních zpěvů, jak to páni polní duchovní a světští pořádají někde v garnizánech, popíši zkrátka celý ten děj. Prvně dostáváme k práci dávku rumu, neboť jinak by se v nás neudržela ona kukuřičná kaše, kterou se krmíme. Na vyhlédnutém místě někteří kopou jámu asi 160 cm hlubokou, ostatní hledají a snáší mrtvé na celtech, je-li to v lese neb užlabině, neb tahají je čtvernožky po zemi, je-li to na otevřeném poli. Náš „zdravotní poddůstojník” (jakýsi židáček německý, v civilu prý kupoval kužky) odebírá mrtvým legitimace, prohlíží kapsy a uschovává památky a peníze k odeslání přátelům. (Některé z těch památek jsem později viděl u něho, některé dal svojim přátelům).

Potom se slavní hrdinové, kteří položili život za Františka Josefa a Mikuláše, nahází do jámy, až je naplněna asi 50 cm pod okraj, jáma se zasype, udělá se pěkný vršek, některý z nás najde v kapse starý hřebík, udělá kříž, který se postaví na hrob, po obou stranách kříže se postaví hilzny od šrapnelů (podle Krista byli také lotři), kdo ještě má rum, dopije, zapálí se cigarety a jde se domů. Večer jsme došli do vsi Kunáry a naši již byli někde na práci, tak obědváme a jdeme spát.

25. 5. 1915

Ráno nemáme žádný rozkaz, tak sedím ve zmole u chalupy, a co toto píši, přišla nám návštěva, padly totiž za naší stodolou tři ruské granáty. Jsme zde asi 1300 m od ruských zákopů, teď z rána jest zde klid až na jednotlivé rány, zato napravo směrem k Sandomíru to zase hučí. Odpoledne jdeme asi 1 hodinu na sever do vsi Ujavy. Rázem 6. hodiny začali naši útočit na zdejší frontě. Stříleli asi z 240 děl všech kalibrů tak rychle, že nebylo jednotlivé rány rozeznat a ruské zákopy byly jeden oheň a dým. Asi po jedné hodině vpadla do toho pěchota, strojové pušky a peklo bylo hotovo. To trvalo asi do 4 hod. ráno, načež střelba zeslábla. My vodíme zajaté Rusy k Vidisi, odvedli jsme jich asi 1350.

26. 5. 1915

Ráno jdeme dělat střelecký zákop na nedaleký kopeček. Půda jest tam kamenitá, tak nemůžem našimi lopatami z místa. Sotva začnem dělat, zafičí to proti nám, padne granát asi 200 kroků před námi a za ním druhý asi 100 kroků. Začínáme se nepokojně ohlížet, zase hvízdot, bleskem padnem všichni na zem, cítím zvláštní náraz vzduchu a jakési nepříjemné teplo, písek a kamení se na mne sype, zdvihnu hlavu a vidím asi 6 kroků ode mne sloup granátového dýmu a několik kroků dále ještě dva jiné. V tom nový hvízdot, rachot a klepot kuliček a střepů všude kolem a tři šrapnelové obláčky asi 15 m vysoko. Chytím mantl, lopatu a pádím jako druzí k nedalekému lesu, v rychlosti shlédnu důl v zemi, skočím tam a vidím, že jsem skočil na bachratého poručíka od saperů (sapeři byli vojáci – ženisti, průkopníci, kteří před postupujícím vojskem odstraňovali překážky a zátarasy, kopali zákopy, stavěli mosty a podkopávali nepřátelská opevnění, pozn. red.) vyskočím ven a pádím dále. V tom nový hvízdot, bleskem shlédnu jiný důl od granátu asi 3 metry ode mne, skokem hlavou napřed tam vletím a co mám ještě nohy ve vzduchu, nový třesk a hvízdot kuliček a střepů a zase tři obláčky, cítím brnění na hlavě, ale hned jsem se přesvědčil, že při skoku do díry jsem narazil hlavou na kámen, vyskočím ven a bez dalšího ohlížení doběhl jsem do lesa a lesem dále nazpět za kopeček. Odtud teprve jsem viděl, že kamarád Klíč tam zůstal ležet a dva naši pro něho lezli zpátky, ale Rusi již nestříleli. Jest raněn střepinou vzadu na krku a jest úplně bez vlády. Když jsme přišli nazpět do vesnice, snídáme a jdeme znovu, ale již... (vyletěl jsem při psaní jako střela do výše, neboť jak sedím na drnu, vyjde těsně pode mnou z díry had mně mezi nohy a přes knížku, ale hned jsem se musel svému leku zasmát, neboť to byla asi 1 m dlouhá užovka) ...jenom do lesa dělat kozy. Odpoledne zase děláme kozy.

Zdejší boje jsou velice prudké a krvavé, vojáci, kteří jsou zde od začátku, povídají, že boje které dříve prodělali, nemohou se přirovnávat k těmto. V neděli přišly do Klementova dva maršbataliony nových hochů osmáků, tam jim kněz udělal kázání, aby statečně bojovali a nevzdávali se, zavedli je za kopec do boje a druhý den jich sehnali dohromady asi 80, ostatní všechno rozprášeno. Nám se ovšem stále povídá, že naše ztráty jsou tak nepatrné, že to nestojí za řeč. V poledne jsem mluvil s Farským Láděm. Poslední ze šrapnelů dnes ráno na nás hozených, který padl již na les, zranil na noze a podbřiší obrtlaitnanta, který nás na tu práci poslal.

27. 5. 1915

Děláme celý den kozy, boj zde až na jednotlivé rány utichl. V poledne nám četli v armádním rozkaze, že nám vypověděla Itálie válku. Nálada stísněná, aspoň navenek.

28. 5. 1915

Dopoledne děláme kozy, odpoledne v lese stáje pro koně.

29. 5. 1915

Ráno děláme stáje, odpoledne zase. Před polednem nám pověsili na vrbu k našemu ležení jednoho Poláka před očima jeho rodiny, prý pro dávání znamení Rusům. (Šel v noci se světlem do chléva, telila se mu kráva). Večer nám hlásili při rozkazu, že prý Rusové mají ve svých službách 9 až 11leté kluky co vyzvědače. Jest to již až k smíchu.

30. 5. 1915

Dopoledne stáje, odpoledne kácíme les.

31. 5. 1915

Kácíme les dopoledne, odpoledne nás očkují a večer jdeme nosit kozy a kopat „laufgraby” (spojovací zákopy, pozn. red.) do rána.

1. 6. 1915

Ve dne ležíme a v noci nosíme kozy před zákopy a kopem zákopy. Všude je vidět stísněnost a žehrání na to, že ač jest to samozřejmo, že je náš odpor marný, přece se tolik lidí obětuje a žene smrti a bídě vstříc.

2. 6. 1915

Dovídám se, že bratr Florián v sobotu 29. 5. zemřel ve Vídni, Pavlíček to četl v novinách a že bude převezen do Rosic. Večer nosíme kozy do 11 hod. a jdeme spát.

 

O dva roky mladší bratr Tomáše Holešovského Florian, domkař v Tetčicích, se narodil 22. dubna 1883. Za manželku si vzal 1. srpna 1914 o sedm let mladší Marii Urbanovskou z Rosic. Mladá vdova se podruhé vdala v roce 1924 a zemřela v roce 1943. Kromě Floriana měl Tomáš ještě jedenáct dalších sourozenců.

 

Zatímco na západní frontě německé útoky podporované bojovým plynem kosily vojáky po tisících, v Haliči uskutečnili Němci společně s rakousko-uherskou armádou plánovaný postup proti Rusům. V květnu 1915 dosáhli úspěšného průlomu u Gorlice a Tarnova, kterým si vynutili ruský ústup. 23. května také vyhlásila Rakousku válku Itálie, hlavní síly byly však stále soustředěny na východě. Do poloviny srpna bylo obsazeno Polsko a zajato 750 000 Rusů.

V polovině roku 1915 se také válka přesunula do vzduchu, pro válečné účely byly využity také horkovzdušné balony. S jedním se v příštím díle Deníku z války setká i Tomáš Holešovský. V létě druhého válečného roku náš voják onemocní, díky čemuž se vrátí do vlasti. V nemocnici se setká s manželkou a bezmála dva měsíce stráví v rosickém špitále.

 

 

---

 

Výzva čtenářům

Pomozte oživit historii našeho regionu a osudy jeho obyvatel. Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska shromažďuje veškeré materiály, vzpomínky, texty či fotografie, které se váží k panu Tomáši Holešovskému a dalším osobnostem Rosicka. Pokud jste pamětníky nebo majiteli těchto materiálů, neváhejte kontaktovat spolek na adrese horky@rosicko-oslavansko.cz.

Projekt realizuje občanské sdružení Vlastivědný spolek Rosicko-Oslavanska.