PŘED 30 LETY: Pan Jelínek vzpomíná na začátek školního roku v němčické škole

Ilustrační foto
Autor: RegionálníPortály.cz

Vzpomínky na mládí jsou pro mnohého člověka v životě ty nejlepší.

Rádi si zavzpomínáme na roky mládí, příhody radostné i méně radostné, a rádi se vracíme tam, kde jsme mládí prožili.

I já se se svými vzpomínkami, i když jsem polovinu života strávil na Slovensku, rád vracím do doby, kdy jsem v roce 1918, tedy před sto čtyřmi roky, 1. září začal chodit do němčické školy. Škola byla dvoutřídní a vyučoval nás řídící učitel František Hejtmánek. Byl to národovec, zakladatel Sokola v Němčících, a v tomto směru působil i na nás. Při vyučování zpěvu, při kterém nás doprovázel na houslích, nás učil naše národní písničky.

O pořádek ve třídě se starala služba dvou žáků, která se týdně střídala.

Její práce mimo jiné spočívala v tom, aby tabule před vyučováním byla čistá a také plivátko pro pana řídícího, které stávalo v koutě. V zimě se starali o vytápění ve třídě. Topilo se v pilinových kamnech a služba musela každý den ráno vynést vložku s popelem, vložit připravenou vložku s pilinami do kamen a zapálit. Při mírné zimě vydržela vložka vyhřívat třídu celý den. Po vyučování bylo třeba vložku naplnit a připravit na druhý den. Piliny bývaly uskladněny na-půdě nad bytem pana řídícího.

Na podzim, kdy přivezli zásobu pilin na zimu, se musely nosit v koších na půdu, což prováděli žáci vyšších ročníků.

Za necelé dva měsíce docházky do školy přišel 28. říjen 1918, kdy se zhroutilo rakousko-uherské mocnářství a našemu národu začala svoboda.

Když jsme ráno přišli do školy, poslal nás řídící učitel po krátkém vysvětlení významu tohoto dne domů. Tehdy jsme ještě nechápali, co pro nás a pro celý náš národ ten den znamená. To jsme si uvědomovali až později.

V zimě 1918 jsme ztratili svého spolužáka Václava Dubšíka. Jako prváčci jsme seděli v první lavici vedle sebe. Nosil světlehnědé kárované šaty, na hlavě myslivecký klobouček. Odpoledne po škole šel ke strouze k můstku pod školou, kam chodívali pro vodu občané z horní části — Šanců. Voda ve strouze byla zamrzlá a pro nabírání vody byl vysekán otvor. Nešťastnou náhodou uklouzl a utonul. Pracovníci textilní továrny z Alexovic prosekali tehdy led od mostku až po mlýn, ale marně, našli jen klobouk. Jeho tělo po několika dnech našli až u Pravlova.

Po skončení první světové války, kdy bylo nedostatek všeho, hlavně potravin, byla zřízena prostřednictvím Červeného kříže v uličce na Šancích vývařovna, kde pro děti každý den vařili kakao a hrachovou polévku.

Tam jsme chodili pro svůj příděl. Bylo to pro nás děti někdy poprvé, co jsme pili kakao, a i když nebylo dost sladké, chutnalo nám výborně.

V lednu 1924 zemřel řídící učitel školy František Hejtmánek. Jeho pohřbu se zúčastnilo hodně občanů. Po rozloučení s jeho pozůstatky před školou jsme ho doprovodili na ivančické nádraží. Po uložení do vagónu byla jeho rakev odvezena do pardubického krematoria, kde byl zpopelněn.

Toto je moje vzpomínka na začátek prvních školních let před sto čtyřmi roky.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Ivančického zpravodaje 9/92. Titulek je redakční.

O čem se psalo v Ivančickém zpravodaji před 30 lety? Pravidelně vybíráme ty nejzajímavější články, které si v této rubrice připomeneme.